Po sto letech na kole, a hned 150 km, aneb jak se nedostat z Brna do Hodonína

Před cestou:

Asi před týdnem jsme se bavili, že bychom mohly někdy vyrazit na víkend na kola. 

Ani jedna z nás nemá kolo. Ani jedna z nás na kole min. 5 let neseděla. Proto mě to nadchlo a o víkendu vyrážíme. 😀

Kola jsme si půjčili od našich poloviček. Oba byli nadšeni. (ironie) Jejich nadšení se projevilo otázkou „Jste si jistě, že to přežijete?“ 

Ve středu jsem absolvovala asi hodinové školení, jak se mám ke kolu chovat a co v žádném případě dělat nesmím. Prošla jsem!!! Ufff. 🥳HLAVNĚ HO NENECHÁVEJTE BEZ DOZORU!!! Jistě, proto máme zamluvený třílůžkový pokoj. Na jedno posteli spíme my a v manželské posteli kola. 😀Mám takový pocit, že o kolo se bojí víc než o mě. 😀

Každá se bojíme něčeho jiného. Jedna se bojí prudkých zatáček. Druhá zase zastavovat. No, bude to zábavný víkend. 😂

1. Den: Brno – Vranovice

Jsem neskutečně natěšená. Prvotní nadšeni opadá, když nasednu na kolo a prdel mě bolí ještě ze středečního školení, které bylo zakončeno stejně jako autoškola, testem a zkušební jízdou. 😀 No, to bude něco.

Máme v plánu cca 150 km. Abych si to ještě ztížila, tak v pátek normálně pracuji a vyrážím až po práci, po 15. hodině. 40 km, to přece dám za pár hodin. Nebo ne? 

Sraz máme v Komárově. Hledám nejjednodušší a nejkratší trasu. Nakonec jedu tou určitě nejsložitější. Několikrát se mi podařilo zabloudil. A to jsem myslela, že už Brno celkem znám. 😀

První pauzu si dáváme v Komárově u parníku. Kde nesmí chybět malé občerstvení. Pak teprve můžeme vyrazit. 

Cesta utíká nějak rychle. Možná je to tím, že skoro nezastavujeme, ani na focení. To musíme zítra napravit.

V Židlochovicích padá poprvé řetěz. Nevadí, nasadíme ho a jedeme dál. Ruce černé, ani umýt to nejde. Nevadí. 😆

Pak spadne ještě jednou před Vranovicemi. Zkušeně ho nahodíme a pokračujeme. Co my se spolu ještě nenaučíme.

Těsně před cílem se skoro srazíme. To je tak když jedna zastaví a druhá kouká, kam máme jet dál. Zadní kolo mi šlo do smyku. Už jsem nevěřila, že to ubrzdím, ale podařilo se. Chybělo jen pár centimetrů, možná milimetrů a bylo po všem. A hlavně po kolech, to by byla naše smrt. 😂

Ubytujeme sebe. Uložíme kola ke spánku. Prvně kola a pak my. 😁 Dáme si sprchu a jdeme na jídlo. V restauraci je už připravená svatba na zítra. Takže musíme na zahrádku, kde ale není volný stůl. Přisedneme si ke dvěma pánům.

Sedíme. Povídáme si o životě. A je to moc fajn večer. Pánové nám poradí, jak opravit padající řetěz. Připomenou nám zapomenuté plány, např. jít pochod Praha – Prčice, uběhnout army run. To bude ještě náročný rok. 😀

Ale taky nám vypráví o svém životě. Úplně koukám, čím vším se člověk může živit během několika let, např. být profesionální sportovec, artista v cirkuse, dělník na stavbě po celé republice a spousta dalších profesí. A to má před sebou ještě minimálně polovinu života. 😮 Moje práce mi najednou přijde dost nudná a nezajímavá.

Zahrádka už zeje prázdnotou. Jen náš stůl tu zdržuje personál. Takže zaplatíme a jdeme spát. Zítra nás čeká dlouhá cesta.

2. den: z Vranovic do Břeclavi

Jako na každé cestě musí moje ráno začít pořádnou snídaní. A to se mi plní. Snídaně je opravdu bohatá a výborná. Na chvilku si lehneme, ať ji strávíme. Pobalíme věci a vyrážíme dál na cestu.

Tady už cestu vůbec neznám, takže si zadám trasu do mobilu. Má být opravdu teplo, tak se ráno rozhodneme, že do dnešního dne zařadíme i nějaké to koupání. Kousek od Mikulova je lom, kde se můžeme vykoupat, takže trochu měníme trasu a jedeme do lomu.

Trasa by se dala shrnout starou známou hláškou „Je to sice dál, za to horší cesta.“ Potom, co vyjedeme první kopec, shodneme se, že si zasloužíme odměnu. Mají tu krásný sklípek, tak tam vlezeme a něco dobrého ochutnáme.

Přisedneme si k cyklistovi, který vypadá zkušeně. Hned se s ním dám do řeči, abych se jako nezkušený cyklista přiučila. 😁

První věc, kterou jsem zjistila je, že jedeme tou nejhorší a nejkopcovitější trasou. Příště musíme jet kolem jezer, je tam rovinka. Ale to bych nebyla já, kdybych naplánovala něco jednoduchého.

Druhá věc, kterou mi pán doporučil je, koupit si kalhoty s gelovou vložkou. Prý pak prdel tolik nebolí. Tak uvidíme, pokud se ze mě po tomto víkendu stane cyklista, tak nad tím budu muset uvažovat. Myslím, že by se Pavlovi nelíbilo, kdybych si jeho kalhoty půjčovala moc často. 🤣 A navíc mám deprese z toho, že se oba vejdeme do stejných kalhot. 😭

Je čas pokračovat. I když se nám tu líbí. Jinak dneska nikam nedojedeme. Ještě objevíme jedno vinařství na konci Perné s krásnou zahrádkou do vinohradu, kde je sice zavřeno, ale paní kvůli nám otevře dřív. Je moc hodná. A vínečko je taky výborné. Co se nám moc nelíbí, je koukat na ten kopeček, který nás pak čeká. A to ještě nevíme, co nás čeká dál.

Za obcí Bavory je fakt ten nejnechutnější kopec, který snad nikdy neskončí. To byl zase jednou nápad sem jet a ještě na kolech. Slezeme z kol a jdeme to pěšky. Mám pocit, že jdeme snad hodinu a konec v nedohlednu. Pak už jen sjezd dolů a jsme u lomu.

Jsem vyřízená a nemůžu se dočkat až skočím do vody. Dáme si pití a jdeme se vykoupat. To je paráda. Voda je úžasně osvěžující. Ale nemáme moc času. Ty kopce a moje neustále focení nás dost zpozdily. A ještě musíme dneska dojet do Břeclavi.

Převlíkneme se a vyrážíme. Jen vyjet další kopec do Mikulova. Koukám do telefonu na cestu a málem mě tu srazí auto. Naštěstí při mě stojí všichni svatí a nic se nikomu nestalo. Ani kolu ne. Uff. 😀

Tady je krásná cyklostezka kolem rybníků. Kousek před cílem na nás uprostřed lesa vykoukne Apollonův chrám i s občerstvením. No, to musíme zastavit a něco tu ochutnat. Určitě to bude božské. 😂

Ubytko jsme zamlouvali už ráno. Ale pokud nestihneme dorazit do 18:00, musíme zavolat a domluvit si pozdější příjezd. Už víme, že to nestihneme, proto tam raději voláme. A zjistíme, že máme zamluvený pokoj až o týden později. 😀 Naštěstí měli ještě pokoj volný a byla tam fajn paní, která to s námi vyřídila. Uff. Nebudou z nás bezdomovci. 😂

Půl dne jsem si přála déšť. A taky jsme se dočkala. Začalo poprchat, což bylo příjemné. Už zavírali občerstvení, takže jsem se museli vydat dál na cestu. Břeclav už je kousek. Než se nadějeme, tak jsme tam.

Ubytování máme opravdu krásné u Zámku. Na recepci si koupíme lahvinku vína a ještě před sprchou si dáme sklenku. Pak sprcha. Bankomat, protože se nedá platit kartou. Billa, protože jsem trubka, co si nevzala opalovací krém a jsem už dost spálená, takže si musím koupit něco na uklidnění. Ale opalovák si stejně nekopím, protože je to zbytečné na ten jeden den. Ale stejně tam ráno pro něj půjdu. 😁

A to už sem přichází bouřka s deštěm. Od bankomatu už běžíme. 50 km na kole nám dneska přišlo málo, tak si ještě zaběháme. 😂

Do restaurace doběhneme totálně promočené. A těšíme se, že se konečně najíme. Ale bouřka vyhodila elektriku, takže nedostaneme jídlo ani pití. Nedá se nic dělat. Mezitím přišli i kroupy. Po několika desítkách minut odejde první vlna, tak zkoušíme další restauraci. Ani tam elektrika nefunguje. Už jsme opravdu hladové a zoufalé. Tak se ptáme místních, kde by nám mohli udělat jídlo. A vydáme se tam. Objevíme po cestě ještě jednu restauraci, kde je ale soukromá akce. Takže jdeme dál. V další restauraci už máme víc štěstí. Tady elektrika funguje. Na jídlo mají sice jen žebra a tatarák, ale to nám nevadí. Hlavně, že se najíme. Objednáme si každá svoje žebra, které zmizí během chvilky. Byly výborné, ani chleba nezůstal. 😁

Zase počkáme než přejde déšť a přesuneme se na ubytko, kde na nás čeká rozpité vínečko. A nejen to, ale jako překvapení nefunguje elektrika ani tady. Což nám zase tolik nevadí. Horší zjištění přichází ve chvíli, kdy dopiju láhev vody a zjistím, že nefugnuje ani voda. To už voláme majitelce.

Ta nám říká, že bez elektriky tady nefunguje ani voda. Takže s tím zbytkem vody musíme šetřit. A nejen s vodou, ale i s baterkou v mobilu, protože jinak zítra netrefíme na vlak. Aspoň že máme to víno. To si v klídečku a temnotě dopijeme na zahrádce a jdeme si lehnout.

Uprostřed noci mě probudí světlo. Samozřejmě jsme nechali zapnutý vypínač. 😀 Takže jsem musela vstát a zhasnout. Ale aspoň jsem si dala nabít telefon. Jen ta voda pořád netekla. Ale snad to do rána opraví.

3. den: z Břeclavi do Hodonína

Ráno u snídaně si povídáme s paní majitelkou a ta nám vysvětluje, proč nefungovala elektrika ani voda. Tak moc jsem si včera přála déšť, až jsem přivolala supercelu. Další tornádo jsem naštěstí nepřivolala. I když k tomu nebylo daleko. Takže pozor na to, co si přejete!!! Někdy se sny prostě plní. 😂 

Máme v plánu jet na soutok Moravy a Dyje a zároveň nejjižnější bod Jihomoravského kraje a pak do Hodonína.

Po včerejší bouřce stojí cesta opravdu za to. Všude jsou popadané větve, listí a někde i stromy. Takže ideální podmínky vyzkoušet naše kola, která jsou prý připravená do jakéhokoli terénu. 😉 Dost nám to klouže. No, bude zázrak, pokud nám to někde nepodjede.

Dojedeme kousek od soutoku, kde necháváme kola a jdeme pěšky. Poradil nám to jeden cyklista, který po cestě měnil duši kola. Ještě že tak, bylo tam několik popadaných stromů a nechtělo by se mi ty kola přenášet.

Jen ti komáři nás tu asi sežerou. Nesmíme se na dlouho zastavovat.

Pak se vrátíme zpět na cyklotrasu směrem na Hodonín. Jedeme si takhle lesem a cesta začíná být čím dál šílenější. Značení cyklotrasy už jsem dlouho neviděla. A asi po 1,5 hodině cesty lesem, kde jsme nepotkali jediného člověka se dostaneme zpět na cyklo, kterou jsem jeli na soutok. A sakra. Asi jsem zabloudily!!! 🤣

No nic, tak měníme plány a místo do Hodonína se vrátíme zpět do Břeclavy a domů pojedeme odsud. Po cestě jsem viděla několik zámečků, kam jsem se chtěla podívat, takže se mi to zase splnilo.

Jeden z nich je Zámeček Lány. Nejsou to ty Lány, kam jezdí prezident. I když si to celou dobu myslíme. 😀 Mělo tu být i občerstvení. To tu sice je, ale protože nefunguje elektrika mají jen omezenou nabídku. I tak si dáme něco k pití a jedeme dál.

Další zastávku si uděláme na zámečku Pohansko. Kde si dáme ještě malé občerstvení a v klidu posedíme. Do cíle nám zbývá už jen pár kilometrů, takže není kam spěchat.

V Břeclavi jsme za chvilku. I když už jsme tu byli, tak nám dá dost zabrat najít restauraci, která by byla v neděli otevřená. Nechápu!!! Nakonec skončíme tam, kde jsem byli včera večer. A konečně si dáme řízek.

Hned vedle je koupaliště. Ještě se zajdeme před cestou ochladit. A pak už zamíříme na vlakové nádraží.

Tam zjistíme, že nejbližší vlak, který stíháme by nám vzal jen jedno kolo. Chvilku přemýšlíme, které kolo tam necháme. Ale protože nám celý víkend obě dobře sloužili, tak se shodneme, že bychom jim to nemohli udělat. A hlavně by nás chlapci nepustili domů bez kol. 😁

Počkáme tedy na další vlak. A zakončíme náš výlet skleničkou dobrého vínečka na oslavu toho, že jsme to tak krásně zvládly a hlavně překvapily nejen sami sebe, ale i všechny, kdo nám nevěřili. 😁

Do Brna jsme dojeli na Hlavní nádraží. Takže jsem stála před rozhodnutím, jestli to vzdát a nastoupit s kolem do šaliny nebo dojet až domů. Ego vyhrálo!!! Dojedu to až domů!!! Přece to nevzdám před cílem.

A taky že nevzdala. Dojela jsem až domů. I když posledních pár kilometrů už bylo opravdu hodně těžkých. Hlavně ten kopec na závěr.