Malá Fatra

Byla jsem u doktora a ten mi řekl, že budu muset na operaci. Už za 13 dní. Byl to pro mě šok. Věděla jsem, že mě to nemine, ale tak brzo? Poté, co jsem rozdýchala prvotní šok, jsem si uvědomila, že chci letos v létě ještě něco nového zažít. 

Kdo ví, jak dlouho se pak budu po operaci vzpamatovávat, takže bylo jasno, musím vyrazit tento víkend.

O víkendu jsem viděla fotky a četla si článek o přechodu Malé Fatry na Slovensku. A říkala jsem si, že tam někdy musím vyrazit. Ty výhledy byly opravdu nádherné. Celý přechod je dlouhý něco málo přes 40 km, ale dá se to zkrátit. A hlavně jsou tam chaty, kde je možné přespat. Takže nemusíme táhnout stan ani spacáky. A navíc se někdo bál, že ho venku sežere medvěd. 😂 Já na tom viděla pozitivní, že aspoň budu k něčemu po smrti užitečná a vyhnu se operaci.

Je úterý. V pátek si vezmu dovolenou a to půjde. Začínám plánovat.

Protože můžeme vyrazit až v pátek ráno, rozhodli jsme se začít v Terchové a dojít do Strečna. Zjišťuji dostupnost chat na přespání. Chata Na Grúni je volná, hned zamlouvám pokoje. Chata pod Chlebom je v rekonstrukci, takže nic. Musíme dojít až na chatu Pod Suchým, ale podle map to vychází na 16 km, to zvládneme v pohodě. Něco přece máme nachozené. Zamlouvám postele v chatě Pod Suchým.

Cesta autem do Terchové trvá cca 3,5 hodiny, takže pohodička. Ještě vyplnit příjezdový formulář na Slovensko. Je středa mám vše vyřešené.

Zítra už jen zajet do Třebíče na předoperační vyšetření. V práci se zúčastnit 3 výběrek. Večer nakoupit nějaké trvanlivé jídlo, láhve na vodu a hodně sladkostí. Protože unavený chlap s nedostatkem cukru je na zabití. 😁

Den 1.

Ráno vstáváme v 7:00, abychom nejpozději v 8:00 vyrazili. V klidu snídáme a balíme zbytek věcí. Nakonec vyrážíme v 8:30, což je super. Bála jsem se, že vyrazíme mnohem později. Ale máme dovolenou a dneska máme v plánu jen dojet na místo a ujít cca 9 km z Terchové do chaty Na Grúni. Takže pohodička.

Naházíme věci do auta a vyrážíme. Mám dálniční známku v ČR, takže jedeme po dálnici skoro až do Zlína. To byla fakt rychlovka. Zato projet Zlínem bylo za trest. Je pátek dopoledne a provoz je tu šílený a hlavně tolik semaforů a tolik červených. No, hrůza. Jedeme dál na Vizovice, pak na Střelnou. Tady se zastavujeme na benzince. Musím nutně na WC a mám chuť na kafíčko. Našli jsme benzinku, kde byla moc příjemná paní. Ke kafíčku si dá ještě Kinder bueno a kousek snickersky. To byla dobrota. 

A pokračujeme. Po přejezdu hranic čekáme, jestli nás někdo zastaví a nic. Na silnici bylo zpomalení na 30 km/hod skrz hraniční kontrolu. Ale kontrola seděla na zastávce a povídali si. No nic, tak jedeme dál.

Po cestě nás napadá, že bychom auto mohli nechat v Žilině a do Terchové dojet busem. Aspoň se v neděli nebudeme muset vracet a jen sedneme do auta a vyrazíme domů. Zjišťujeme spoje dnes odpoledne ze Žiliny do Terchové a jede jich spousta. Takže je rozhodnuto. Měním trasu v GPS.

V Žilině byl trochu problém najít parkoviště, kde můžeme nechat auto celý víkend a nezaplatit za to majlant. Všechny parkoviště jsou placené. Silnice jsou pro rezidenty. Zkouším najít, zda tu někde není P+R parkoviště. Jedno se mi podařilo najít, tak tam jedeme. Ale opět si musím vzít lístek a při odjezdu platit u pána v budce. No nic,  už mě to nebaví. Lezu z auta a jdu se pána zeptat, jestli tady můžeme nechat auto celý víkend, že to klidně zaplatíme. Jen mám strach, aby nám auto neodtáhli. Pán je hrozně milej a říká, že pokud odjedeme v neděli, tak nebudeme nic platit, protože tam nebude nikdo, kdo by od nás peníze vybral. Bezvadný. Moc mu za to poděkuji.

Přezujeme se, pobalíme věci z auta a vyrážíme směrem na autobusové nádraží. Po cestě se bavíme, jestli víme, kde vlastně parkujeme, abychom auto našli. Já říkám, neboj, to najdeme. Dívej aquapark je tady, takže je to parkoviště kousek od aquaparku a název ulice je takový divný jméno Romulanda Zaynuse (zase jsem si název upravila). To najdeme v pohodě. 

Jeden autobus nám ujel, tak máme hodinu a něco než pojede další. Máme už hlad, tak hledáme restauraci, že si dáme v klidu oběd. Ale v okolí nádraží je vše zavřené. Ani 3. pokus nevyšel. Buď nevaří a nebo mají zavřeno. Nakonec přece jen něco najdeme. Za hodinu zavírají, máme to ale štěstí. V klidu se najíme. A jdeme na nádraží, tam najdeme zastávku odkud to jede. Bus už tam je, takže hnedka nastupujeme.

Po cestě zjišťujeme, že bychom mohli v Terchové ještě přestoupit do jiného autobusu, který by nás svezl ještě kousek blíž a ušetřili bychom si šlapání 3 km po silnici. Takže ještě v Terchové v centru přestupujeme na jiný autobus a jedeme až na zastávku Terchová, Biely potok hotel Diery.

Tady jdeme po modré kolem vodopádu. Zastavujeme se až na Kolibě Podžiar, kde si dáváme zasloužené pivko. A opět sklouzl rozhovor na auto, jestli fakt vím, kde parkujeme. Vezmu telefon, že mu to ukážu, jinak to budu poslouchat celý víkend. Není tu signál, takže to hledám v offline mapách. A mám takový problém, nemůžu najít, kde je ten aquapark v Žilině. Pořád mi to ukazuje jen aupark. To je divný. No jo, on totiž žádný aquapark v Žilině nění. To, co jsem viděla byl ten aupark. Neumím číst 🙂

Podařilo se mi najít i tu ulici s divným jménem, ale tam není žádné parkoviště. A sakra. Jsme tu teprve pár hodit a už se nám podařilo ztratit auto. To bude v neděli veselé. 🙂 No nic, tady to nevyřešíme. Přibližně víme, kde to auto je, tak to tam v neděli prochodíme a uvidíme. Případně na to ještě mrkneme na chatě, pokud tam bude signál. 

Jdeme dál, tentokrát po žluté. V jednom místě se nám podařilo chytit signál a na online mapách už se nám ukázalo i to parkoviště. Takže v pohodě, auto snad v neděli najdeme, teda pokud nám ho neodtáhnou.

Šlapeme si to dál. Pořád do kopce, který je prudší a prudší. Zastavuju každých pár metrů, nemůžu dýchat a bolí mě nohy. Nejsem ještě zvyklá na ten těžký batoh na zádech a navíc si ho musím upravit, nějak divně se mi hýbe. 

Ten kopec je nekonečný. Ale po několika hodinách cesty se nám podařilo dojít na chatu Na Grúni. Bože, to je nádhera!!!

Chata uprostřed louky, kolem jen stromy a kopce, vysoké kopce jako hodně vysoké.

Ubytujeme se. Máme mít pokoj ještě s dalšíma 2 lidma, ale ti nedorazili, takže máme pokoj jen pro sebe. Paní je moc milá. Dáváme si sprchu. Sprchovací hodiny jsou do 16:00 do 20:00. Bezva. Stíháme. Pak jídlo. Jsem na Slovensku musím ochutnat halušky a borovičku. Oboje bylo výborné. 

Sedíme venku až do tmy a čekám na hvězdy. Ale je zataženo, takže jich vidím jen pár vykukovat škvírama mezi mraky. Jsem unavená. Jdu spát. Zítra nás čeká dlouhý den.  

Den 2.

To se spalo. Takový klid. Ráno vstáváme před 8, protože v 8 už je snídaně. A navíc chceme včas vyrazit. Po snídani se jdeme sbalit. Předáváme klíče od pokoje. 

Ještě si dám v pohodě kafíčko. Prohřeju se na sluníčku a psychicky se připravuji na začátek cesty. Ten kopec, který musíme vyjít hned na start je šílený. Koukala jsem na něj včera celý večer a modlila se, aby se zmenšil a nic. Nepomohlo to. Spíš je ještě větší než včera. Ti lidi, co jdou do toho kopce vypadají jako trpaslíci, takže je fakt velkej. Ale čeká nás “jen” cca 16 km, to zvládneme.

Přišel čas vyrazit. S chutí do toho a půl je hotovo. Jdeme na to. Jdu jak zpomalenej film. Pořád se zastavuji. Vydýchávám se. Fotím. Koukám. V půlce kopce si dáváme pauzu a jen se kocháme. Ten výhled je parádní. A to ještě nejsme nahoře. 

Ufff. Jsme tu. Dostali jsem se na Poludňový grúň. Byl to náročný výstup, ale ten výhled je parádní. Potkáváme tu hodně lidí s malými psi. Pak zjišťujeme, že kousek dál pod Velkým Kriváněm vede lanovka, takže se hodně lidí nechává vyvézt lanovkou nahoru a pak to jdou jen dolů. 

Ještě máme v plánu zdolat 11 vrcholů. No, to bude fuška. 

Pod Velkým Kriváněm se jdeme podívat k lanovce a tam si dáváme pivko na povzbuzení. Moc to nepomohlo. Při sestupu z Velkého Kriváně už začínám cítit koleno a já vím, že to ještě dneska bude hodně náročné.

Celý den chodíme buď do šíleného kopce nebo z šíleného kopce. To se mému kolenu už přestává líbit a my jsme teprve v půlce.

Tady už skoro nikoho nepotkáváme a když potkáme, tak nám říkají, že to nejhorší nás teprve čeká. Nevěříme. Do teď to totiž nebyl žádný med. Ale za to ty výhledy stály.

Nedávno jsem si koupila ponožkoboty, tak mám možnost je teď pořádně vyzkoušet. Teď by mohla být příjemná cesta bez kamenů. Jdu v nich několik km a je to příjemná úleva. Pak se ale cesta mění zase v šutrovou, takže se přezouvám.

Cesta na Malý Kriváň je nekonečná. Mám pocit, že se na mapě vůbec neposouváme, ale přitom ve skutečnosti ujdeme šílenou vzdálenost. Jdeme. Jdeme. Najednou vidím hada, ale ne slepýše, ale měl klikyháky na zádech a Pavel na něj skoro šlápnul. Zařvala jsem na něj. Pozor had!!! On začal skákat a křičet taky. To byla sranda. 😂

Jsme na Malém Kriváni. A já už kulhám, ale musím to ujít. To koleno fakt bolí. Hlavně z kopce. Smutné je, že už nás čeká cesta skoro jen z kopce. A to hodně. Je tu dost lidí, kteří tu zůstávají do rána. Tady musí být v noci krásně vidět hvězdy a ten klid. Příště to chci taky zkusit.

Nedá se nic dělat, my musíme dojít až k chatě. Potkáváme další skupinku lidí a bavíme se. Oni nám říkají, že kousek dál šplhaly po skalách, že je tam fakt hrozná cesta. Poprvé mě napadá, že to asi fakt nedám. Pak si v hlavě přepnu na to, že to prostě dát musím, jiná možnost není. 

Koukám do map a vidím, že se 2 vrcholy (Biele skaly a Suchý) dají obejít po žluté. Ani dlouho nepřemýšlíme, prostě to obejdeme. Už jsem vážně unavený. Na šplhání po skalách se dneska už opravdu necítíme.  A to moje koleno už fakt hodně bolí. U sedla Vráta tedy odbočujeme na žlutou.

Ta je pro mě snad ještě horší než to šplhání po skalách, protože celá žlutá je z kopce, fakt velkýho. A to koleno už to nedává. Ještě to hrozně klouže a sype se kamení. Ale já to vymyslela. Prostě si sednu a budu se sunout pomaličku po čtyřech a nebo po zadku. Koleno si během toho odpočalo a já se v bezpečí dostala přes to nejhorší. Prej 30 minut tudy trvá cesta. Už to jdeme hodinu a jsme v půlce. Fakt by mě zajímalo, kdo ty časy tady měří. Asi nějakej sprinter.

Na závěr z Javoriny k chatě jdeme po sjezdovce. To už moje koleno vypovídá službu. Posledních pár metrů jdu hrozně dlouho, ale jsem šťastná, že jsem to zvládla.

Na této chatě je na můj vkus hrozně moc lidí. Stojí se tu fronta na baru, pak i fronta na sprchu, na záchod.

Ubytovaní jsem s dalšími 4 lidmi v maličkém pokoji. Připadám si zase jako na internátě. 😀

Stojím ve sprše a přemýšlím, proč nechce téct voda. Asi je to rozbité. Dojdeme na pokoj a bavíme se spolubydlícíma pro dnešní noc a oni nám vysvětlují, že si musíme koupit žeton na sprchu. Takže musíme znovu na bar si vystát frontu. Buď mám to nikdo neřekl a nebo jsme to neslyšeli, protože na tom baru byl šílený hluk, takže je možné, že nám to uniklo.

I tady jsem si dali večeři a borovičku, ať se nám dobře spí. Ale tady už se spalo hůř. Naši dva spolubydlící přišli dost pod vlivem. A jeden z nich mluvil ze spaní. Koleno mě bolelo při každém otočení, takže tato noc nebyla úplně ideální. 

Den 3.

Do 9 jsme ještě museli vyklidit pokoj, takže jsem vyráželi brzo. Dneska nás čeká jen asi 7 km do Strečna, kde sedneme na vlak a dojedeme do Žiliny. Ale opět nás čeká cesta z kopce. Což se mému koleni opět moc nelíbí, takže jdu jako šnek.

Dneska mě to ani moc nebaví, protože jdeme většinou lesem a nevidíme nic moc zajímavého. Po cestě potkáme asi jen 2 vyhlídková místa, kde to za něco stojí. 

Navíc se mi udělalo asi několik puchýřů, takže kromě bolavého kolena mám další zábavu, ale raději si boty nesundávám. Podívám se na to až doma. 

Až jsme skoro dole, tak potkáváme zříceninu Starého hradu, tam si to projdeme a chvilku si odpočineme.

Teď už jen dojít na zastávku vlaku. Máme asi půl hodiny než nám pojede vlak. Tak jen odpočíváme.

Jsme v Žilině a dost hladový, takže jdeme zase najít něco, kde si můžeme dát něco k jídlu. Objevíme tu kebab, takže je jasno. Objednáme si box s hranolkami a salátem. Mrzelo mě, že nemají bulgur, ale nevadí, tohle věřím, že bude taky moc dobré. A bylo to víc než dobré. Tak výborný hranolky, kebab a salát jsem nikdy v životě nejedla. Možná to bylo trochu i tím, že už jsem 2 dny neměla pořádné jídlo, kromě halušek. Až sem pojedu příště vím, kam určitě musím zajít. 

Auto jsme nakonec našli bez problémů. Auto bylo opravdu na místě. Žádná pokuta, botička, …. A opravdu jsem nic neplatili. 

Domů jsme jeli stejnou cestou i se stejnou zastávkou na kafe. A po cestě si říkali, že to bylo sakra náročné, ale stálo to za to.