Labská cyklostezka část 1.

Vybalit. Vyprat. A znovu zabalit. Tentokrát do mnohem menšího batůžku. Připravit koloběžku. A můžu vyrazit. Tentokrát jedu sama. To bude výzva.

1. den: vlakem z Brna do Děčína, na kolobce z Děčína do Ústí nad Labem

Ráno před cestou ještě nafoukám kola. Pro jistotu. Při tom zjistím, že se mi uvolnil přední blatník. Doma nic na opravu nemám. Kromě provázku. Tak to přivážu alespoň tím. A musím valit za 20 minut mi jede vlak. Naštěstí má už teď zpoždění. 😄

Už jsem si nestihla koupit jízdenku v aplikaci, tak musím k okénke. Tam je moc milá paní. I když jí skoro nerozumím, asi jsem fakt hluchá. Tak mám vše, co potřebuji.

Jdu pomaličku na nástupiště. Samozřejmě, že to jede z nástupiště, kde musím jít po schodech. S tou branou mi to moc nahoru nejde. Naštěstí mi nabídl pomoc jeden borec. Lidi jsou vážně moc hodní. Stačí se na ně usmát. 😁😁

Ve vlaku sundám brašnu, nahodím kolobku na hák. A jedeme. Ve vlaku mě oslovil nějaký asi cyklista, jestli nejsem nějaká Veronika. Asi mám dvojnici. Kdybych byla a jela jen do Kolína, mohla jsem mít společnost. 😆

Hned na startu v Děčíně se kochám a hledám cyklostezku a při tom najedu předním kolem na obří střep. Modlím se, aby moje cesta neskončila hned na startu. 🙏 Kontroluji kolo. Zdá se, že drží. Trochu se tu zamotám, ale nakonec se mi najít cyklostezku přece jen podaří. 😉

To je pohodička. Taková krásná cesta. Asi se sem přestěhuji. 😁

Už se blížím k Ústí nad Labem a začíná poprchat. Ještě musím najít bankomat, protože na ubytku neberou karty. Chodím po obchodním centru a bankomat mojí banky se mi najít nedaří. Pak zjistím, že už ho tu zrušili, i když v mapách stále je. Tak stejně vyberu jinde. To už prší pořádně. A teď rychle na ubytko.

Čeká na mě moc příjemná paní se psem Rockym. Hrozně se diví, proč jedu sama a že jedu takovou dálku na koloběžce. Tak jí to vysvětluji. No, stejně na mě kouká nevěřícně. 😀

Zjišťuji, že mám trochu strach spát sama v místě, které neznám. Do tmy v pohodě, ale jak se setmí, tak se začnu bát. Asi to budu muset dělat častěji. Nejen, že jsem se začala bát výšek, ale už i tmy. Bože, co přijde dál. Jsem myslela, že jak člověk stárne, tak ho jen víc věcí bolí a ne, že se bude víc a víc všeho bát.

2. den: z Ústí nad Labem do Neratovic

Ráno jsem se ještě musela rozloučit s Rockym a taky s paní majitelkou. Chvilku vypadal, že pojede se mnou. Ale pak mu došlo, že venku prší, tak si to rozmyslel. 😁

Než jsem se dostala z Ústí nad Labem, tak mám pocit, že tu kolobku víc nosím, než na ní jezdím. Schody na cyklostezce. Nahoru a zase dolů. Nahoru a zase dolů.

Hned za městem potkám partu cyklistů, kteří mi hned říkají, ať tam nejezdím, že tam prší. No jo, když ono prší všude. 😀

Střídavě prší, pak na chvilku přestane. Pak zase začne. A tak pořád do kola.

Ani psi za ploty už na mě neštěkají. Jen tam sedí a nechápavě na mě koukají. S výrazem: „Co to jako blbneš v tomhle počasí?“ 🤔

Pravidlo č. 1: Pokud chci, aby přestalo pršet. Zastavím se v restauraci nebo kavárně na něco dobrého. Jakmile dojím nebo dopiju, zase začne pršet. 😀

Protože pořád prší, vydali se slimáci a šneci na výlet. Takže moje cesta je hotový slalom. S těma zapršenýma brejlema je to docela výzva. Ale většina jich přežila. 😉

Pravidlo č. 2: Jakmile na chvilku přestane pršet, tak nemá smysl si čistit brýle od kapek. Ono do minuty zase pršet začne. 😣

Pravidlo č. 3: Pokud jedeš z kopce, hlavně to moc nerozjížděj, bude tam retarder, který rozhodně na kolobce nepřejedeš. Vážně, zkusila jsem první a nedopadlo to dobře. 😂

V Litoměřicích se zastavím na kafíčko a zákusek. Podařilo se mi najít moc hezkou kavárnu Káva s párou se jmenuje. A je v budově bývalého nádraží kousek od cyklostezky. V areálu je starý vlak a malé modely pamětihodností Litoměřic. Moc hezké místo a příjemná obsluha. Byla jsem od bláta, tak jsem si raději sedla ven a slečna se mě přišla zeptat, jestli mi není zima, že by mi dala alespoň deku.

V Roudnici nad Labem se zastavím na oběd. A taky se mrknu po lékárně. Opět se mi ozvala noha, takže musím sehnat Voltaren. Lékárna je, jak jinak než na kopci a hlavně docela daleko od náměstí. Takže si projdu půlku centra než se mi ji podaří najít, ale povedlo se. A Voltaren je můj. 🤪

Plán byl skončit v Roudnici nad Labem a vyjít se podívat na Říp. Ale prší a viditelnost není nic moc, tak pokračuji dál do Mělníku. A cestou si broukám „už jen 10 kiláčků a už budu v Mělníčku.“ a hezky do rytmu se odrážím. Asi už mi hrabe. 🤣🤣🤣

Před Mělníkem mě překvapil obří. Ale fakt obří přístav. Čučela jsem na něj, jak puk. To je ta moje nevzdělanost. Ani nevím, že něco takového v ČR máme.

Jak pořád prší, tak se moc nezastavuji a na konec dojedu až do Neratovice. Ale těch posledních 5 km stalo za to. To spíš jdu, než jedu. Všude bláto. Kalužiny hluboké, že se bojím, abych se v nich neutopila. A když tam náhodou není kalužina nebo bahno, tak jsou tam velké kameny, že to drncá tak, že mám pocit, že létám. 😁

Mám jen přední blatník na kolobce. Takže jsem od paty až k hlavě pokrytá bahnem. Už jen vypálit a je ze mě socha. Kdo by si mě chtěl vystavit v obýváku? 🤣

3. Den: z Neratovic do Poděbrad

Dneska pokračují v šíleně cestě. Boty mám pro změnu plné písku, až přijedu domů, můžu si udělat vlastní pláž. 😁

Udělalo se konečně hezky a vylezlo i sluníčko. Jenže já si na cestu nevzala kraťasy. Asi se uvařím. 🥵

No nic, vyřeším to po svém. A vezmu si kraťasy od pyžama. Naštěstí mám obyčejné černé. Růžové s medvídka a jsem nechala doma. Ještěže nespím v noční košili, to bych kolemjdoucí asi taky dost pobavila. 🤣🤣

Pro dnešek mám nový repertoár. Broukám si „Hopsa hejsa do Brandejsa.“

Jsem po včerejšku nějaká vyřízená. Takže ani dneska nesmí chybět zákusek a kafíčko. Zastavuji na Brandýse nad Labem. Opět mě to dokonale nakoplo a můžu pokračovat. 

Jedu si tak přes most a najednou ucítím nějaký pohyb ve vlasech pod helmou. Raději zastavím. Možná jsem od Rockyho chytla blechy. 🤣

Sundám si helmu a tam včela. Asi už bych měla přestat jist to sladký. Mám z toho asi sladký pot. 😆

Pravidlo č. 4: Pokud je cesta z kostek, znamená to, že tam na 99% pojedeš, protože je tam cyklostezka. 😁

Konečně jsem potkala první koloběžkářku, ale až v Nymburku. První po 185 km. Co je to tady za kraj? Bez kolobežkářů. 

Zbožňuji rady od od cyklistů, teda od elektrocyklistů. Přidej si tam motorek. K nezaplacení. 😁

Dneska končím v Poděbradech. Mám tu totiž nějaké plány. Omrknout kolonádu. Květinové hodiny. Ochutnat Poděbradku. A dát si něco dobrého k jídlu a zrelaxovat se.

Je tu dost lidí. Na to za poslední dny nejsem zvyklá. Takže rychle projdu kolonádu. Udělám pár fotek. Omrknu květinové hodiny – nafotím je. Ale fakt rychle. Tak rychle, že jsem si nevšimla, že na všech fotkách mám vyfocený s hodinami i prst. Jj, to je prostě talent. 🤣 Kyselka mi moc chutná, ale i přesto jsem neodolala a dala si tu jeden Aperol. A u toho jsem se zaposlouchala do problémů 17 letých holek. Jojo, taky jsem taková bývala. 🤣🤣🤣

4. Den: z Poděbrad do Kolína a vlakem domů

Dneska už jen cca 20 km a moje cesta končí. 😥

Kochám se krajinou a nikam nespěchám. Naposledy si plním boty pískem. Projedu se bahnem, ať jsme obě pořádně špinavé. Aby nám doma uvěřili, že jsme to vážně projeli. 😂

Míjím soutok Labe a Cidliny. 

Potkávám restauraci U Vypíchlýho Voka. No, raději se tu nebudu moc zdržovat. Nebo to taky schytám. 😀

V Kolíně musím navštívit Medvědy od Kolína. Jen, si se mnou vůbec nechtěli hrát. 😥

Mám čas. Takže opět nesmí chybět kafíčko a zákusek. Pak ještě koupím bagetu do vlaku. A jedu směrem k nádraží.

Vlak má zpoždění. Nečekaně. 😀 Ale největší pecka byla. Když zastavil mimo nástupiště jedinými dveřmi ve vagónu pro kola. Do teď nechápu, jak jsem tu koloběžku do vlaku dostala. Když jsem tam měla problém zvednout nohu. A to mě čekali ještě další 2 schody. Zase jedna vtipná historka. 😀

Bolí mě noha. Bolí mě záda. Ale už se těším, až znovu vyrazím. Nemělo to chybu. A vůbec mi nevadilo, že jedu sama. Teda kromě nocí, protože se bojím tmy. 😆

Za 4 dny jsem na koloběžce projela 214 km. A ještě dalších 570 km vlakem. To je skoro jako cesta do Chorvatska. Tak třeba příště. 😁