Když jedeš moc, ujedeš sama sobě

Den před odjezdem jsem ještě pracovala, balila a připravovala jídlo. Měla jsem mít zkoušku, ale na poslední chvíli ji zrušili. Naštvalo mě to, ale zároveň jsem si řekla, že se alespoň stihnu v klidu sbalit a nachystat jídlo. Přece jen:

„Všechno je tak, jak má být.“

První den jsme vyrazili do Poznaně. Cesta byla plná zmatků s koly ve vlaku, hlučných spolucestujících a dlouhého sezení. Ale Poznaň nás přivítala krásným parkem a pohodovým večerem. I když tato část Poznaně mě opravdu nenadchla.

Druhý den se vlak zastavil uprostřed ničeho. Čekali jsme 5 minut, 10 minut a vlak pořád stál. Nefunguje elektrika!!! Museli přijet opraváři na druhou kolej. Po hodině čekání jsme se konečně rozjeli. A přišel stres s jízdenkami.

My byli v pohodě. Nám platil lístek ještě 6 hodin. Ale na kolobky se to nevztahovalo. Tak se to alespoň psalo na naší jízdence. Takže problém. Schýza. Všechny možný černý scénáře jsem si vyslechla. Stejný problém jako s batohy při letu do Santanderu. 😩😩😩

Nakonec jsem ho donutila vlézt do prvního vlaku, na který nám platila jízdenka. Průvodčí nás hned zkontrolovala. Jízdenka nám platila pro nás i pro kolobky.

Konec světa se opět nekonal. 😂

Nakonec jsme dorazili do Svinoústí. Tam nás přivítala kočka, teplé jídlo, víno a sladká past v podobě Sweet Factory. Pokud nechcete jíst, nechoďte tam ani čichat. 🫣

Ve Svinoústí jsme objevovali město, maják, pláž i kavárny s rostlinným mlékem. Smáli jsme se vlnám, cpali se rybami a večer zakončili Kozlem na balkoně. 🍻

Další dny jsme projížděli přírodními cestami, lesy, plážemi i národními parky. Potkali jsme dron, který nás přistihl při sběru borůvek. 🫐

🛴 Staršího pána, kterého nadchla naše koloběžka. Tak moc, že už si googlil kolik stojí a kde se dá sehnat.

Zažili jsme nejdelší trasu této cesty – 60 km. Tělo bylo unavené, nohy stávkovaly, ale jelo se dál.

Kolobřeh nás přivítal výbornými zákusky, které nám ale náladu moc nezvedly.

A právě tehdy mi to došlo

Po loňské zkušenosti, kdy jsme trhali rekordy a každý den jeli na maximum, jsme si letos slíbili víc pohody. Aspoň jsme si to mysleli.

Jenže jeden den jsme to stejně přehnali. Dlouhá trasa, těžký terén, horko, únava… Večer jsme byli úplně vyřízení. A co hůř – ještě druhý den jsme se z toho vzpamatovávali. Byli jsme bez chuti, bez radosti, bez nálady si užívat dovolenou.

Když tlačím na výkon, přestávám vnímat

Byla jsem tak vyčerpaná, že jsem si neužívala ani cestu, ani společnost, ani krajinu. Hlava řešila jen, kolik ještě zbývá, místo toho, kde právě jsem.

A přitom to mělo být úplně jinak. Dobrodružství. Svoboda. Radost z pohybu.

Ale s tlakem na výkon ta radost mizí. Zůstává jen únava, podrážděnost a vnitřní odpojení.

Pánevní dno jako učitel zpomalení

Pánevní dno je pro mě velký učitel. Učí mě vnímat jemnost, rytmus, vnitřní stabilitu i hranice. Když ho opravdu poslouchám, říká jasně:

Možná to znáš i ty. Tlačíš na sebe.

Když mi tohle došlo, věděla jsem, že potřebujeme zvolnit. Udělat si den volna a ten jsme si taky udělali. 🌥️Hráli jsme se sluncem na schovku, jedli ryby a schytali pár vln deště. Prostě se jen tak poflakovali. A bylo zase dobře. Zase jsme si začali užívat dovolenou, přírodu, jídlo a to, že jsem spolu.

Poslední večer nám nad mořem vykouzlil duhu – nádherné rozloučení. 🌈

Cesta zpět byla klidná, až na pár několik smradlavých spolucestujících, kteří spali v uličce a i nám v kupéčku, než jsme je vyhodili. Ale i díky rozhovorům s cyklisty jsme dostali tipy na další trasy. Takže plány na další roky už jsou vymyšlené. Jen ještě víc zpomalíme a budeme si to víc užívat.

V Pardubicích jsme si dali řízek v bagetě a štrůdl. Náš první řízek. 😁

Stejně jako se s námi Polsko loučilo, nás Brno přivítalo duhou nad městem. 🌈 Symbolické.

Za týden jsme ujeli 269 km. Polsko se mění, ale cyklisté jsou tu pořád vítáni a respektováni. A cyklostezky? Ty jim můžeme závidět.

Jen ty ryby… nejsou z Baltu, ale z Atlantiku nebo ze Středozemního moře. Moře se po válce ještě úplně nevzpamatovalo. A tak i tuleni (nebo lachtani?) bojují o přežití. To jsem ale zjistila až po návratu domů. 😁