Bílé Karpaty

Před cestou:

Nedávno jsem viděla na facebooku krásné fotky a byly právě z Bílých Karpat. Zapsala jsem si je do seznamu, kam určitě musíme vyrazit.  Nebylo to na seznamu dlouho a začala jsem cestu plánovat. Až tak moc mě to nadchlo. A hlavně je to kousek od Brna.

Původně jsme měli v plánu vyrazit do Bílých Karpat už na Velikonoce. Bohužel to nevyšlo, protože jsem ještě nebyla úplně fit.

V týdnu před cestou jsem měla v plánu každý den chodit, ať zase naberu fyzičku. A jak to tak bývá, tak jsem měla spoustu práce a trénovat jsem vůbec nestíhala. Jediné, co jsem stihla byla moje první letošní jóga ve čtvrtek v Lužánkách. Takže už jsem odjížděla s bolavým celým tělem, ale příjemně bolavým. 😀

Nedávno jsem byla v Lidlu a měli tam cestovní lékárničku. Slyšela jsem, že je dobré ji nosit. 😁 I když já si moc nepřipouštím, že by se něco mohlo stát. A hlavně. U mě platí pravidlo, pokud něco mám, tak to nepotřebuji. Pokud to nemám, tak by se mi to hodilo. Moje klasika s deštníkem. Pokud si ho vezmu, tak je jistota, že pršet nebude. 😃 Ale zpět k lékárničce. Šup s ní do košíku a odnést domů. Poprvé tedy pojede s námi.

Ubytka zamlouvám tak nějak v průběhu dne, když najdu pár minut během dne. Když je největší frmol, tak i na záchodě. Tam jsem nejproduktivnější. 🙂 A ty nápady, co mě tam napadají. Kolegové z práce by mohli vyprávět, že Soni? 😎

Z ubytka hned na první noc mi píší, že mají plno. Nevadí. Hledám další. Našla jsem 2 ubytka kousek dál. Obě se snídaní, saunou a vířivkou. Bomba!!! 

Druhá noc je vyřešená ihned. První chata a hned volno. Bezvadný.

A poslední noc už je složitější. Z jednoho ubytka mi píší, že otevírají až 5. 5., my to ale potřebujeme 1. 5. Takže nic. Podaří se mi dohledat ještě ubytovnu, ale tam jsou ubytování uprchlíci z Ukrajiny. Takže taky nic. Dohledala jsem ubytování ve vedlejší vesnici. Takže budeme muset přeplánovat cestu. Nebo ujít víc km a jet rovnou domů. Takže uvidíme.

1. den: vlakem z Brna do Bojkovic. A pěšky na Mikulčin vrch. 

První problém nastal už na nádraží. Kdy jsme zjistili, že sice máme víno, ale nemáme ho do čeho nalít.

Jdeme si na kafíčko, třeba mě pak napadne, jak to vyřešit.

Ve stánku s kávou byla fajn slečna, která nám dala 2 kelímky navíc. 😊 Ještě není ani kafe uvařené a problém je vyřešený. Tak se mi to líbí. 😀

Sice nejedeme s regiojetem, ale i tak si to užíváme. Máme spoustu jídla – hrozny vína, svačinu, zeleninu, tekuté víno, kafe, trdelník a spoustu dalšího. A ještě jedeme trasu, kterou jsme ještě nikdy nejeli. To nejde si tu cestu neužívat. 😊

Ve vlaku nám došlo, že budeme jednu noc spát na Slovensku. Asi bychom se měli mrknout, jestli tam vůbec můžeme bez testu a očkování 3. dávkou. 😷😆

Není „Spolu“ jako spolu. 😃

V Bojkovicích vystupujeme. A jdeme přes město k zámku Nový Světlov. Čeká nás první stoupání. Zámek vypadá z venku krásně. Škoda, že se nedostaneme dál. Nevadí, fotíme alespoň za bránou a jdeme dál. 

A čeká nás další kopeček. Na Valech si dáme krátkou pauzu na sváču, přece jen už je čas poobědový. A my jsme hladoví. 🥪

Pokračujeme dál lesem, až slyšíme hluk od projíždějících kamionů. Dostali jsme se k nějaké hlavní cestě, kde jezdí hodně, ale opravdu hodně kamionů. Je tu i motorest, tak na chvilku sedneme a odpočineme si. Máme času dost, není kam spěchat. Vypijeme pivo a Birella a jdeme dál.

Pro změnu zase do kopce. Tady už začínají ty krásné výhledy. Takže vůůůbec nevadí, že jdeme do kopce. 

Kousek před Mikulčiným vrchem potkáváme 3 místní pány se psem. Takže nám vypráví, co kde a jak funguje. Kde je jaký kopec a hora. Že bývá i mnohem lepší viditelnost, než je dneska. A spoustu dalších informací. 😁

Jakmile dojdeme, objednáme si jídlo a pití. Vybrala jsem si halušky se zelím. Byli výborné. A to nádobí mě taky nadchlo. To si musíme sehnat domů. 😁

Po jídle se ubytujeme. A jdeme na chvilku mrknout po okolí. K vysílači a na druhou stranu, než zítra půjdeme. Po chvilce to ale otočíme a jdeme zpět na chajdu. Protože nás už vážně bolí nohy. A za chvilku začíná Survivor. Už se blíží ke konci. Musíme vidět, kdo dneska vypadne.

Před vchodem sedí pes. A nechce nás pustit dovnitř. 🐶 Pak si ale uvědomí, že se známe a dovnitř nás pustí. 

Už jen sprcha, postel, Survivor a říše snů. Snad nebudu chodit i v noci. 😴

2.den: z Mikulčina vrchu přes Velký Lopeník na Vel’ka Javorina

Ráno na náš čeká bohatá snídaně. Na to jsem se těšila. 😍

A vyrážíme na náš dnešní první vrchol – Velký Lopeník. Vidíme ho odsud a vypadá to, že je opravdu kousek. Jen musíme sejít do sedla a pak vylézt ještě výš, než jsme teď. Bezva. 😩

Hned na prvním vrcholu jsme se připletli k soukromé oslavě. Dostali jsme panáčky slivovice a uzené. Bezvadný nápad!!! A neskutečně milý a pohostinný lidé. 

Pak nás čekal šílený kopec dolů. Auuu. Ještě teď mě bolí kolena, když si na to vzpomenu. Jsem si vždycky říkala, co ti lidi blbnou, že běhají z kopců. Už to chápu. Pak to totiž tolik nebolí. Takže už taky patřím mezi ty blázny, co se občas z toho kopce rozeběhnou.

Dokonce jsem i jednu skupinku turistů pobavila. Poloběžím. Najednou zakopnu. Naštěstí jsem to záhadným způsobem ustála. Museli se mi smát ještě dlouho po tom.

Nejlepší byli ti, které jsme potkávali po cestě z kopce. Pořád se nás ptali, jak je to ještě daleko. Za celou dobu se mi nepodařilo vymyslet odpověď, která by byla pravdivá a zároveň je neodradila pokračovat v cestě. Máte někdo radu?

Sedíme si tak ve Starých Dílech pod dalším kopcem, který nás dneska čeká. Najednou přijeli 2 plné auta. Vystoupilo několik lidí i s dětmi, táhli s sebou kanystry a petky. A šli do kopce, který nás taky čeká. Asi ta kyselka opravdu stojí za to. 😃

Dojíme náš dnešní oběd a vyrazíme dál. Zastavujeme se až u Březovské kyselky. Poprosíme pána, který nabírá vodu do několika kanystrů a desítky pet lahví, aby nám nalil do lahve, abych taky ochutnali. Železitá chuť, ale mě to prostě chutná. Je to odnož pramene z Luhačovic. Trochu víc naředěný čistou vodou. Říkala paní, která odnášela plné lahve do tašek. 

Na kopci je opět krásný výhled. Ani se mi nechce dolů. Ale ještě nás čeká dlouhá cesta a hlavně na závěr dost dlouhý výstup na Velkou Javorinu. Takže valíme dál, až do Květné. Tam si dáme v restauraci na zahrádce polévku, kafíčko, pivko a nealko pivko. Sundám si boty, protože si nohy už potřebují odpočinout od bot. Lituji, že jsem si nevzala skinersky, na některých místech bych je přece jen využila. Nevadí. Příště!!!

Psychicky se připravuje na naše závěrečné 5 km stoupání. Už se mi fakt nechce. A už vůbec ne do kopce, ale jsou teprve čtyři hodiny, takže času na výstup máme opravdu hodně. Asi se budu hodně courat do kopce.

No nic. Vyrazíme. S chutí do toho a půl je hotovo. 🙂 Na start je to šílené strmé. Ale asi v půlce kopce už se to mírní. Dokonce jdeme i pár metrů po rovince. 🙂 Poslední část dnešní cesty nám dala zabrat, ale zvládli jsme to. Na ubytko jsme došli tak akorát, aby nám dali ještě večeři. Uff. Dám si opět halušky, tentokrát s brynzou a nealko. I tady jsou výborné. Po jídle se ještě zajdeme podívat až na vrchol k vysílači. Koukáme se na západ slunce a přemýšlíme, jaké kopce vlastně vidíme. Jediné, co 100% poznáváme je Pálava. I když jsem prvně nevěřila, že je to opravdu ona. 😎

3. den: z Vel’ké Javoriny do Velké nad Veličkou

Ráno dostaneme objednanou snídani s čajem. Jen jedno jídlo, ale jsem na horské chatě, nemůžu čekat zázraky. 😃

Po snídani se opět pobalíme a těsně před 10:00 vyrážíme.

Jdeme přes vrchol Vel’ké Javoriny, kde je krásná vyhlídka na ČR i SR. Vidíme odsud Beskydy. Na Slovenské straně vidíme spoustu hor, jen škoda, že je od sebe nerozeznáme. Asi bychom potřebovali místního průvodce.

Nakonec jsme přehodnotili plány a jdeme směrem na vlak a večer pojedeme domů. Vůbec nejsem nadšená. Nechce se mi ještě domů. 😣 Naštěstí máme plány i na zítřek. Doma prostě sedět nebudu!!! 🙂

Jdeme si tak lesem a najednou narazíme na nejvyšší bod Jihomoravského kraje. Ten jsem tady opravdu nečekala. Zeměpis není moje silná stránka. To přiznávám.

Co mě tu opravdu překvapilo, je to množství luk. U nás jsem zvyklá, že je všude pole a na louku narazíme jen výjimečně. Ale tady je to opačně, samá louka a občas pole.

Našla jsem si tu i ideální louku na piknik. Vůbec se mi nechtělo jít dál. Tak dělám, že fotím. Zabírá to!!! Nechává mě několik minut sedět. 

Jdeme si tak lesem a najednou narazíme na rekreační areál Filipov. Dáme si tu něco dobrého k jídlu. Nakonec zvítězí polévka a palačinky se zmrzlinou. Přijde nás přivítat místní pes. Od kuchaře se dozvíme, že je z vesnice vzdálené asi 4 km. A chodí sem kolem silnice každý den. Borec. Tomu říkám volnost!!!

Teď už jen projít šíleně dlouhé 2 obce a dojít k vlakové zastávce. Už si myslím, že jsem tam a ještě na nás vykoukne poslední dnešní kopec. To máme ale štěstí. Místní obyvatelé musí mít opravdu dobrou fyzičku. Pokud tento kopec chodí denně na vlak. 🤔

Tentokrát jedeme vlakem do Hodonína a odsud pak do Brna. Cenově to vychází skoro na půlku, je vidět, že cestujeme v rámci jednoho kraje. Vyplatí se to. 

Závěrečné shrnutí:

Byla jsem mile překvapená množstvím krásných výhledů. A to množství luk. Minimum polí a skoro nikde žádná řepka.  Místní obyvatelé jsou tu neskutečně milý a ochotní. Hned bych se tam vrátila. 

Ušli jsme 50 km za 3 dny. Taková pohodička.

⬆ 1 565 m

⬇ 1 499 m

Rozpočet:

1. den: jízdenky 426 Kč, trdelník a kafe 197 Kč, večeře a ubytko 2 181 Kč

2. de n: kafe, polévka, nealko pivo, pivo a limča 191 Kč, večeře, ubytko a snídaně 66,8 eur, tzn. 1 644 Kč

3. den: jídlo, kafe 400 Kč, jízdenky 172 Kč

Celkem 4 588 Kč, na osobu to vychází 2 294 Kč za 3 dny. Na ten to vyjde na 765 Kč/osoba/den. To jde, ne?