Vírská přehrada

Vyrážíme. Tentokrát autem. Hromadná doprava sem není úplně ideální. Vlak jede dobře jen do Nedvědice. Jenže pak je to ještě cca 9 km k přehradě. A to už bychom s naší plánovanou trasou nezvládli.

Venku je krásně. Nefouká. Svítí sluníčko. Je asi 6 stupňů nad nulou. Co víc si přát. Proto si neberu zimní boty a jen lehčí oblečení. 

Pří výjezdu z parkoviště mi do cesty vletí několik černých ptáků. A nechtějí odletět. Asi sebevražední ptáci. Nebo možná Angry Birds. 😂

Už jsme skoro u Globusu a vzpomeneme si, že nemám foťák. No nic, tak se ještě vrátíme. Je to jen kousek. Ta moje paměť. 😆

Po cestě se nám mění počasí. Jen kousíček za Brnem začíná sněžit, pak pršet, pak sníh s deštěm. No, to jsem zvědavá, jestli z nás na konci dne budou sněhuláci a nebo šampouchy. 🥶😀

Projíždíme spoustou městeček a vesniček. Nejvíc mě zaujala Nedvědice, nečekaně. 😉 Ne jen kvůli názvu. Ale kousek odtud je i hrad Pernštejn. Který je hojně navštěvovaný i filmaři. Natáčelo se zde mnoho filmů i pohádek, např. Jak se budí princezny, Čert ví proč, Johanka z Arku a spoustu dalších. Ale o tom až někdy jindy.

Pokračujeme dál do vesnice Vír, kde hledáme místo na zaparkování. Po cestě vidíme fotbalové hřiště a u něj “parkoviště”. No spíš bahnitá plocha, kde už jedno auto stoji, tak předpokládám, že je to parkoviště. A necháváme tu auto. Snad to není skrytá bažina. A večer taky auto najdeme. 😀

Vylezeme z auta a hodně hustě sněží. Původně jsme chtěli jít ještě na vyhlídkové místo nad Vírem, ale skrz počasí to teď nemá smysl, protože bychom stejně nic neviděli. Tak raději sejdeme k řece a půjdeme podél ní. Krásná, široká řeka – Svratka. Za ní skála Vířina. I když mám po 10 minutách venku v botách rybník, brýle samou kapku, tak mi to ani tolik nevadí. 😎 Možná proto, že protivnej je dneska někdo jiný, takže si musím udržet alespoň já dobrou náladu. 😀

Jdeme kolem ferraty Ledová stěna, pak míjíme ferratu Jezerní stěnu. A říkám si, že bychom to mohli taky někdy zkusit, ty výhledy z ferrat musí být parádní. Takže mám další položku na seznamu, co musím v životě vyzkoušet. 😅

Už z dálky vidím přehradu. A je to opravdu obrovská stavba, říkám si, když pomaličku přicházíme. Když stojíme pod přehradou, tak už mi to tak velké nepřijde. Zvláštní.

Kousek musíme po silnici až k hrázi, ten kopec stojí za to. Pak se odpojuje červená doleva. Původně jsme měli v plánu jít po červené a pak dojít k přehradě, ale skrz počasí a čas plány měníme a jdeme k přehradě, abychom ještě něco viděli. Pomaličku přestává sněžit. Ale ne na dlouho. Rybník v botech už nevnímám a promočené rukavice taky ne. Kdybych se, já trubka, naučila oblékat, bylo by to super. A poslouchat alespoň občas předpověď počasí. Protože jim to tentokrát vyšlo. 😁

Jdeme kolem přehrady a zase začíná šíleně sněžit. Sníh už se na cestě drží a místy jsou pod sněhem i ledové plochy. Takže to pěkně klouže. Ještěže máme doma ty nesmeky. 😁

Kolem přehrady se zastavujeme na několika vyhlídkách. Ta pro mě nejzajímavější je naproti Chudobínské borovice, která v roce 2020 vyhrála soutěž o Evropský strom roku. Taky jsme pro ni v roce 2020 hlasovala. Její stáří se odhaduje na 300 – 350 let. Jednou to vypadá, že roste z vody. Podruhé ze skály. Vždy záleží na množství vody v přehradě.

Čím jdeme dál, tím jdeme výš, a tím se na cestě drží více sněhu. Jakmile odbočíme na cyklostezku směrem ke Karasínu, tak je sněhu najednou nějak hodně. Po kotníky se brodíme sněhem, pod kterým je led, takže to klouže fakt hodně. 

Sněhu pořád přibývá. Místy se propadám do závějí sněhu až skoro po kolena. Tak tohle jsem fakt nečekala. 🥶🥶🥶

V Karasíně zjistíme, že jde o nejvýše položenou obci Bystřicka, přes 600 metrů nad mořem. Opravdu si tady připadáme jako na horách. Projdeme obcí až k rozhledně. Kousek před rozhlednou nás vítá Pat a Mat. Nebo aspoň myslí, že je to Pat a Mat. Přece jen už v těch večerníčkách nemám takový přehled. 😀

Rozhledna je moderní a placená – 20 Kč/osoba. Funguje tu turniket, kde se dá platit i kartou, který vás pustí na rozhlednu. To je ale moderní rozhledna. Když si vezmu, že ve spoustě restaurací se v dnešní době nedá platit kartou.

Na rozhledně nechutně klouže podlaha. A fouká tak, že když se do mě vítr opře, tak odjedu až do dalšího rohu rozhledny. Naštěstí mě zábradlí zastaví, jinak by ze mě byla Mary Poppins bez deštníku. 🤣

Pod rozhlednou si dáme bohužel jen vlastní občerstvení, protože občerstvení pod rozhlednou je zavřené. Nedivím se. Je počasí, že by psa ven nevyhnal. A jen blázni se vydají na túru. 🤪🤪🤪

Teď už nám zbývá jen dojít zpět po červené. A najít auto. Můj klasický problém. 😆

Cesto dolů potkáme stádo asi muflonů. Byly to takové ty srnky se zahnutýma parohama. 😀 Omlouvám se všem, kdo tomu rozumí. V některých věcech jsem fakt barbar. Fakt jsem se jich lekla. Koukali na mě, já na ně. A pak raději utekli. Asi už jsem vypadala unaveně=jako čarodějnice. 😃

Už se stmívalo, takže jsem ani nevěděla kam šlapu, občas jsem šlápla do proudu vody, který po cestě tekl. Možná jsme objevili nový pramen Svratky. 😀 A hned několik.

Když sejdeme dolů k silnici už je tma, takže na sebe navlečeme reflexní pásky, ať jsme vidět. A před auty raději uskakujeme do struhy. 😀

Být to čistě na mě, tak auto nenajdu. Dvakrát bych odbočila špatně, takže bych prvně prošla celou vesnici a pak bych možná auto objevila. I když uznejte, že hledat černé auto za tmy a ještě na neosvětleném místě není úplně jednoduchý úkol. 😀