Kolem Dalešické a Mohelenské přehrady – 1. část

Ještě jsme chtěli před zimou někam vyrazit. Původně jsme plánovali 3-4 dny v Jeseníkách. Ale osud tomu chtěl jinak a pár dní před cestou mě napadlo projít červenou trasu kolem Dalešické přehrady. A to nás tak nadchlo, že jsem tomu dali přednost. Jeseníky hold musí počkat. 

Protože jsme rozmazlený, nemáme pořádný stan ani spacáky, a v noci už je vážně zima, snažila jsem se sehnat ubytování.

Nedokázali jsme se rozhodnout který den vyrazíme, proto jsem řešila rezervaci ubytování den před odjezdem. Takže máme fakt štěstí, že jsme něco sehnali. 

První ubytování jsem se snažila sehnat v Hartvíkovicích. Kde jsou jen 2 možnosti. První oslovené ubytko bylo plné. Druhé naštěstí klaplo – Penzion Hájenka. 

Druhou noc v Kramolíně. Tady to byl docela oříšek. Opět první oslovené ubytování bylo plné. Pak se mi podařilo najít Vojenskou ubytovnu. Ale nikdo se neozýval. Zkoušela jsem tam volat. Na recepci jsem dostala kontakt na vedoucí, která byla na dovolené. Takže se mi nedařilo se s ní spojit, nakonec se mi ozvala sama a klaplo to.

Poslední noc jsme chtěli spát v Mohelně. Opět první penzion neklapl, ale ve druhém volno bylo.

Ubytko zajištěno, takže můžeme vyrazit. 

Po práci skočíme nakoupit jídlo, protože po cestě není moc obchodů ani restaurací. Navíc je po sezóně, takže není jistota, že bude někde otevřeno. Na internetu někdy nejsou aktuální informace ohledně otevírací doby. Raději se tedy připravíme na variantu, že musíme vyžít z vlastních zásob. Protože, kdo je připraven, není překvapen. A to my po nákupu za 650 Kč rozhodně jsme. 😄

Teď to ještě všechno naskládat do batůžků. 😉

1. den: vlakem do Vladislavy a pěšky do Hartvíkovic

Ráno musíme brzy vstávat, protože nám jede vlak už v 8:44 z Brna do Vladislavy.

Na nádraží si dáme ještě Trdlokafíčko. Chtěla jsem i trdelník, ale slečna asi právě otevřela. Nevadí, naštěstí mám donut z Billy. 😁

Cesta ve vlaku utekla rychle. A je čas pomaličku vystoupit. Takže hodíme batohy na záda a vyrážíme. Kousek od nádraží ve Vladislavy vede červená značka a my se na ni připojíme. 

Za Vladislaví si dáváme první pauzu. A na start si dáme ločka slivovičky. Nemám ráda slivovici. Blééé. 

Dneska měl být nejchladnější den. A mělo hodně foukat, takže jsem se navlekla jako na Severní pól. Trochu jsem to oblečení nevychytala. Mám ty nejteplejší kalhoty, mikinu a silné ponožky a je mi vážně teplo. Bundu si sundám a je mi líp. Ale kalhoty tenčí nemám, takže si chvilkama připadám jako v sauně. 😃 No nic. Poučení pro příště, raději víc vrstev, ať mám, co sundávat.

Cesta není úplně ideální. Je dost zarostlá. Občas nevíme, kudy vlastně jít. Asi tu moc lidí nechodí. Navíc je to pořád nahoru a dolů. Ideální čas, vytáhnout poprvé hůlky, které nám poskytl Ježíšek na vyzkoušení. Díky Ježíšku. Vrátíme. 😁

V Číměři si dáme pauzu na sváču. Dojíme omeletku ze snídaně. Popijeme čajíček na zahřátí. I když to moc nepotřebujeme, protože tahle část trasy nás dost zahřála. 😀

Koukám do mapy a tam se píše, že teprve teď půjdeme zarostlou pěšinou. Mám trochu strach, co nás čeká, když do teď to měla být cesta v pohodě. 🤔

Bylo to náročnější, ale zvládli jsme to. Jako odměnu jsme došli k řece, kde bylo nádherně. A hlavně nikde nikdo. Je čas pokračovat. I když se mi odsud nechce.

Jdeme dál až narazíme na rozcestí k hradu Holoubek. Tam máme v plánu si opéct špekáček a dát si delší pauzu. K hradu vede taky pro mě šílená cesta. Hodně z kopce a pak zase do kopce. Cesta je zapadaná listím a mě se opět ozvalo koleno. Ach jo. 😔 Tak snad to ty další dny zvládnu. 

U hradu se svlíknu a natřu koleno Voltarenem. Prý je to zázrak. Tak uvidíme, co je na tom pravdy.

Opečeme si špekáčky. To je dobrota. To je můj letošní první špekáček na ohni. Prvně ho vyválím v popelu. Pak ve hlíně. Mňam!!! To je dobrota. 😋

Dneska nás čeká už jen něco kolem 5 km. Ještě si dáme krátkou pauzu na Stropešínském moste. Kde je krásný výhled na Hartvíkovice. Uděláme pár fotek a jdeme dál. Už se těšíme, až ty batohy sundáme a odpočineme si.

V Hartvíkovicích jsem došli k restauraci, kde bylo zavřeno. Tak jsme šli rovnou k ubytku. To vlastnil stejný pán jako restauraci, takže nám řekl, že restaurace otevírá až v 18:00. Ono to bylo napsané i na dveřích, jen se naučit číst. 😀

Další důležitý poznatek. Není dobrý nápad si koupit nové ponožky a vzít si je na túru, aniž bych si je vyzkoušela. Po prvním dnu mám díky novým ponožkách 3 puchýře. Dva praskly sami ještě po cestě. Třetí jsem večer propíchla nožem. 🙄

Chvilku jsem si odpočinuli a šli do restaurace, že si dáme něco k pití. Chvilku po našem příchodu přišel místní pán, který šel z fotbalu a byl už v náladě. Zeptal se nás jestli si může přisednout, že nerad sedí sám. Souhlasili jsme.

Rozuměla jsem mu každé 3. slovo, ale byl moc fajn. Místní ho brali asi jako blázna, ale já se už dlouho tak nenasmála a nepobavila. Tvrdil mi, že mě zná. Že jsem tam už byla před 2, pak před 4 rokama. Prvně sama, pak i s Pavlem. 😃 (byla jsem tu poprvé v životě).

O hodinu později mi tvrdil, že mě zná, z televize. Byla jsem prý Jágrova přítelkyně. (pán byl už hodně pod vlivem). Ale udělala jsem dobře, že teď jsem si vybrala líp. Karel a Jirka (ve skutečnosti Pavel) jsou lepší volba než Jarda Jágr. Dokonce nám i požehnal. A prý to bude holčička. 🤣

Zajímavý večer to byl. Kdy jindy v životě se mi poštěstí být bývalkou Jágra. 😁